01 Noční návštěva

11. května 2014 v 0:28 | Paddy |  My Life is Lie

01 Noční návštěva



Harry ležel na posteli a nečinně hleděl do stropu.
Před nedávnem měl hlavu plnou starostí, ale teď už věděl, že je lepší raději nepřemýšlet, nedávat myšlenkám a pocitům volný průchod. Ležel a nad ničím nepřemýšlel, nic si nevybavoval, na nic nevzpomínal,
Prostě jen nehybně ležel a hleděl do neznáma.
S nikým nekomunikoval. Ne, že by to dříve nějak moc v domě Dursleyových dělal, ale tentokrát ani nevycházel ven z pokoje.
Už několik dní nejedl a vůbec mu to nescházelo.
Harry už nebyl ten Harry Potter, byla to utápějící se troska. Rapidně zhubl a jeho pleť byla tak bledá, že by mu kdejaký Malfoy záviděl. Výrazné černé kruhy pod očima a příliš velké oblečení po Dudleym mu dodávaly skoro hororový vzhled.
Byly to teprve dva týdny po smrti jeho kmotra. Drtilo ho to, drtilo ho, že už Siriuse nikdy neuvidí.
Měl ho moc rád, strašně rád. Byl jako jeho táta a nejlepší kamarád dohromady. Ani si toho společně moc neužili. Chudák Sirius byl dvanáct let zavřený ve vězení, kam vůbec nepatřil. Poté, když utekl, tak byl uprchlý trestanec a vůbec nemohl vycházet z domu, který tak nenáviděl, který mu připomínal celý jeho zpackaný život a tryznivé mládí a dětství. Nenáviděl to tam, ale stejně tam musel žít.
A když se mu konečně podařilo udělat nějakou dobrou a užitečnou věc, tak zemřel.
Kvůli němu, kvůli Harrymu. Harry si to nikdy neodpustí.
Cítí obrovskou vinu. Ztratil nejbližšího přítele kvůli své hlouposti, kvůli toho, že se nenaučil tu pitomou nitrobranu a nechal se napálit Voldemortem.
Cítil strašnou únavu, ale nechtěl spát. Věděl, že když usne, znovu ve snu uvidí všechny ty mrtvé. Mrtvé kvůli němu.
Víčka měl opravdu ztěžklá, ale nechtěl se tak lehce vzdát.
Jako by si tím říkal: A teď si za to plať, Harry!
Tentokrát se ozval i žaludek, silná bolest hladu projela celým žaludkem a on cítil, že je na pokraji zhroucení, že už toho nevydrží moc. Byl připraven zemřít. Hlady a únavou.
Byl připravený přidat se k Tichošlápkovi a rodičům, dát se stejnou cestou jako oni. Chtěl to tak, chtěl být se svou rodinou.
Harry si vzpomněl na hromadu dopisů od jeho kamarádů, kterou ještě neotevřel. Hermiona si určitě dělala starosti, jak mu je. Ale on neměl náladu jí odepisovat, jakým obdobím teď prochází, neměl chuť nikomu sdělovat své pocity.
Ron mu určitě poslal dopis, ve kterém stálo, že ho zvou k Weasleyovým na prázdniny. Ale tentokrát, a snad poprvé v životě, tam nechtěl jet. Nechtěl, tady mu to vyhovovalo. Chtěl už navždy zůstat zavřený v tomhle chátrajícím pokoji, nejíst, nespát a jen tak vegetovat, dokud
si smrt pro něj nepřijde.
***
Z ulice mu do pokoje svítily pouliční lampy, ani nemusel mít v pokoji rozsvíceno a i přesto měl v pokoji světlo.
Najednou se za oknem něco mihlo. Nejdřív si Harry myslel, že se vrátila Hedvika z lovu, ale když se pozorněji zadíval....... vypadalo to jako lidská silueta.
Instinktivně přiskočil k oknu. Vzápětí toho zalitoval. Hlava se mu roztočila na plné obrátky i žaludek zaprotestoval.
A ke všemu venku vůbec nic nebylo. Žádná postava, žádná silueta. Možná se mu to prostě jen zdálo, vždyť jak dlouho už nespal. Přinejmenším tři dny. Už prostě blouzní a představuje si něco, co není.
Už už si chtěl jít zpátky lehnout, když se přímo před ním (za oknem) objevily dvě červené oči. Přesně takové jaké má Voldemort.
Harry rychle nahmatal v kapse hůlku.
Oči sledovaly každý jeho pohyb. Harry zamrkal, kukadla taky.
"No táááák. Snad mě tu nenecháš tvrdnout celou noc?" ozval se tichý hlásek.
Harry se poplašně otočil kolem své osy. Nikde nikdo.
"No tady, za oknem. A nedělej, že mě nevidíš!"
Harry se ostražitě přiblížil o oknu. Chvíli váhal a pak přece jen okno otevřel.
Dovnitř vlétl veliký černý netopýr, sedl na podlahu za v pár sekundách se proměnil.
Uprostřed pokoje teď stál vysoký muž s černými dlouhými vlasy a jeho černé zvědavé oči rejdily po místnosti.
"Už sem si myslel, že mě tam necháš vězet," ušklíbl se na Harryho a přitom odhalil své poněkud vetší špičáky.
"Vy jste....upír!" vykřikl Harry zděšeně.
"Jo sem upír, to je toho," pokrčil rameny a pohodlně se rozvalil na židli.
"Klídek malej, nejsu tu od toho, abych ti prokousl ten tvůj krček. Mám tu jinačí poslání."
Nachvíli se odmlčel a jen tak si Pottera, který ještě poněkud zmateně stál u okna, prohlížel.
"No bych se moh asi představit, že jo? Takže já su nějaký Olaf Sud. Posílá mě jeden chlápek, jehož jméno ti asi stejně nic říkat nebude, ale důležitý je, že von tě jako chce do našeho odboje. Takže sem se chtěl zeptat ,jestli jako se chceš přidat," odemlel znuděně přičemž prohledával své nesčetné kapsy. Když se mu po chvíli podařilo najít zdeformovanou krabičku cigaret tiše zajásal.
"Dáš i taky?" otočil se na Harryho.
Ten jen prudce zavrtěl hlavou.
"Tak nic. Aspoň víc zbude," uchechtl se Olaf a hned si jednu zapálil. Potáhl, zaklonil hlavu a vyfoukl kouř vysoko nad sebe.
"Ehm..já..promiňtě ,ale jaksi jsem vám nerozuměl? Cože tady děláte?" zeptal se po chvíli ticha Harry. Olaf se znuděně postavil a dal se do vysvětlování.
A tak se Harry konečně dozvěděl, že Olaf je členem tajného odboje, který vede starší kouzelník Sigfired Kirschner. Hlavní sídlo je menší hrad Asile. Tam se shromažďují všichni, co se chtějí postavit pánu Zla a jeho přívržěncům. Většinou to jsou různí tvorové, vyděděnci, uprchlíci a podobně. Ale každý zde najde domov, nikoho nevykopnou, když potřebuje pomoc.
A tak se právě teď a tady Harry rozhodl žít a bojovat za dobro. Ještě tu hodinu opustil dům v Zobí s úsměvěm na tváři.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama