06 A zase jedna Avada

7. června 2014 v 15:00 | Paddy |  My Life is Lie

A zase jedna Avada

Od rozebírání věštby uplynul přesně týden. Týden namáhavého a zcela zbytečného hledání rytířů. Pořád jaksi nechápu, proč bych je měl hledat. Vždyť se píše, až bude nejhůř. No a zatím ještě všichni žijem. To je ale teďkom celkem fuk.
Jde se na další akci. Tentokrát nás nikdo nevaroval, takže letíme tak nějak narychlo.
Když jsme dorazili na místo, byl tam už i Řád. Tak jsem se hned vrhnul jim pomoct. Tohle nebyl jen tak nějakej útok, protože jich tam bylo nějak moc. A hodně těch důležitých. Už jsem zahlédl i Bellatrix, ale zatím jsem neměl tu čest ji pozdravit.
Kolem mě totiž poskakoval Dolohlav s nějakou vyfintěnou ženskou a oháněli se hůlkama tak divoce, že mi skoro vypíchli oko. Dolohlav skončil pod mou oblíbenou sítí a tu babu jsem po pár minutách odhodil neznámo kam.
Už už jsem se chtěl vydat na pomoc Remusovi, který očividně nestíhal (taky byl předevčírem úplněk, že jo), když kolem mě proletěla Bella.
Narazila do schátralé budovy za mnou a bezvládně se svezla na zem. Chajda ale náraz nepřežila a začala se sunout k zemi.
Instinktivně jsem popadl Bellatrix za ruku a přemístil se kousek za vesnici.
Proč jsem ji tam nenechal? Proč sem ji sakra pomohl?! Nechápal jsem sám sebe. Nenávidím ji a stejně ji pomůžu.
Takové krásky by byla škoda, ozvalo se mi kdesi v hlavě. Hrozně jsem se polekal.
Jestli tohle jsou moje myšlenky, tak se ani Snapovi nedivím, že se mi při nitrobraně smál.
Jak si můžu myslet, že je Bellatrix hezká?!!! To v životě nepochopím.
Pak jsem se ale na ni podíval a tak nějak trošinku, ale fakt trošinku jsem změnil názor.
Když neřvala, když nemučila nebo nevraždila, byla fakt moc hezká.
Nakonec jsem nad ní mávl rukou a přemístil se zpět do bitvy.
Hnedka jsem ale musel zas uskočit, protože se ke mě řítilo nějaké kouzlo.
"A hele další hračka," uchechtl se smrtijed a já okamžite poznal Malfoye.
"Minule ti nestačilo?" zeptal jsem se nabručeně a rychle se zvedl ze země.
Malfoy na moment ztuhl.
"Zase ty?"
"A vida! Nejsi tak blbej jak vypadáš," uchechtl jsem se pobaveně.
"Za to zaplatíš!" zařval vztekle.
"Soráč nemám u sebe drobný."
"Nějakej malej usmrkanec si ze mě nebude dělat voly!!!!"
"Klídek, ty už vůl si , tak ti nic nehrozí," usmál jsem se, ale to už se po mě vrhl.
Lehce jsem uskočil a Malfoy zaryl do země.
"Seš cholerik," konstatoval jsem s klidem a bez problému ho spoutal.
Když nemusím, neubližuji.
Pak jsem se otočil k nějaké holce, která se vyplašeně krčila u stěny.
To ji Malfoy před tím mučil. "Jseš v pořádku?" zeptal jsem se tiše a podřepl si k ní.
Roztržitě kývla a šlehla pohledem ke spoutanému smrtijedovi.
"Díky. Nejsem zvyklá bojovat," přiznala tiše a pomalu se zvedla ze země.
"Jak se jmenuješ?"
"Cornélie," pípla a nejistě se na mě podívala.
"Já ti neublížím. Pojď, vezmu tě do bezpečí," usmál jsem s na ni a chtěl ji přemístit.
"Nikam se nejde!" ozval se za mnou burácivý rozkaz.
Otočím se a koho nevidím? Jak by si Šedohřbet mohl něco takového nechat ujít, že?
"Co bys chtěl?" zeptal jsem se ho slušně.
"Co asi myslíš? Ji!" ukázal na Cornélii a rozchechtal se.
"Tak to bohužel nejde. My jsme právě na odchodu," usmál jsem se na něho a on vykulil oči. Nejspíš si myslel, že se ho leknu.
"Tak si myslím, že vás zabiju voba!" křikl posměšně a napřáhl hůlku.
"Díky za nabídku, ale postav se do řady. Peroxid si o to řekl dřív."
Ferin na mě vyvalil oči a chvilku zůstal stát jako přimražený.
Copak má jeho mozek tak nízkou kapacitu?
Vybavovali se s nějakým hromotlukem. Chvíli se zdálo, že je všechno v nejvyšším pořádku. Jenže pak se odněkud přihnal další podivně oblečený člověk a pak ještě jeden.
Ti malí človíčkové jen tak stáli a smáli se. Zřejmě se spolu dobře baví. Ale pak jeden z těch velkých vypustil zelené světlo.
Mířilo na tu mladou člověčici, ale ten druhý se postavil světlu do dráhy a svezl se na zem.
Zůstal nehybně ležet.
Mezitím se připojili k těm podivínům nějací ustaraní lidé. Bylo jich dost a začali taky vypouštět barevná světla.
Bylo to pěkné.
Tak ale podivíni najednou zmizeli a ti ostatní něco povídali mladé člověčici.
Pak se otočili na místo, kde před chvíli ležel ten malý neznámý. Ale nic tam nebylo.
Nikde v okolí ten malý nebyl.
Chvíli se dohadovali, ale pak i s člověčicí zmizeli stejně jako předtím podivíni.
Zůstalo po nich jen pár zborcených budov a ticho.
Chvíli jsem se ještě díval, jestli se nebude něco zajímavého dít, ale když se nikde nepohl ani lísteček, roztáhl jsem křídla a odletěl pryč.
Třeba u vody najdu nějakou žížalku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama