07 Já su zas v lese

8. června 2014 v 15:00 | Paddy |  My Life is Lie

Já su zas v lese

Padal jsem. Padal a padal a zase padal. Trvalo to už hodiny, ne-li dny. Neměl jsem pojem o čase a asi to tak bylo líp.
Najednou jsem zcela nečekaně žuchl na zem.
No zem, spíš takový zeleno červený něco. Vstal jsem a trochu se rozhlídl kolem.
Byl jsem v nějakém podivném lese. Barvy tu jen tak hrály. Pokud mě nešálí zrak, tak jsem před chvílí viděl modro-oranžového zajíce.
Raději jsem to blíž nezkoumal a vydal se úzkou stezkou neznámo kam.
Po pár minutách jsem došel k malému domku.
Bez rozmýšlení jsem zaklepal. Dveře se samy otevřely a já vešel do malinkaté místnosti.
U krbu seděl nějaký děda a bláznivě se na mě usmíval.
"Vítej na rozcestí!" křikl radostně a bouřlivě mě objal.
Vyvalil jsem na něho oči.
"Kdeže to jsem?"
"Na rozcestí. Nejsi ani mrtvý ani živý," vysvětloval nadšeně.
"Aha. A co teda jsem?"
"No to ještě nevím. To musíme počkat na Starýho," kývl na mě, ať se posadím.
Tak jsem si poslušně sedl a čekal.
Netrvalo dlouho a dostavil se "starý." Tak nevím jak to tu funguje. Mají to celé nějak opačně. Starému mohlo být tak dvacet, nanejvýš, a tvářil se velmi přísně. Trošku připomínal Megošku.
"Vítej," pozdravil jednoduše.
"Nebudu tě zdržovat nijak dlouho, takže rovnou k věci. Zabili tě, ale ty ještě nemáš umřít. Musíš dokončit svůj úkol, to zaprvé. Pak se musíš postarat o svou rodinu a vůbec..... ty máš žít ještě dobrejch devadesát let. Jenže úplně ti vrátit život nemůžu. Je tady jedno řešení. Budeš žít tak napůl," vysvětloval s klidem.
"Jak napůl?" nechápal jsem. Kdo by to taky pochopil.
"No, on je od teď tvoje druhé já. Tebe zabít už nemůžou, to je jasné. Nejsi nesmrtelný, ale ani smrtelný. Těžko se to vysvětluje. Prostě až budeš chtít můžu ti odebrat život, chápeš?"
"Mno...abych pravdu řekl.... trošku jo. ale kdo on?"
"On!" ukázal kdesi za mě.
Na schodech seděl mohutný vlk a upíral na mě zářící zelené oči.
"Aha," kývl jsem né moc chápavě.
"Může na sebe brát různé podoby. Kde se hneš ty, bude i on," usmál se Starý.
"Fajn a teď mě vrátíte zpátky?" zeptal jsem se nedočkavě.
"To nejde, ale pošlu tě někam, kde svou přítomností pomůžeš. Ale ještě předtím mám na tebe jednu prosbu. Až se vrátíš do své doby, postaráš se mi o syna."
"Syna?" vyvalil jsem na něho oči. Copak su chůva?
"Ano o syna. Později ti to vysvětlí sám. A teď zavři oči," přikázal a já ho s mírným zaváháním poslechl.
Něco mě táhlo pryč.
***
Než jsem se nadál přistál jsem na tvrdé zemi.
"Minulé přistání bylo teda lepší," zabručel jsem a protřel si naražený loket.
Znovu jsem trčel v nějakém lese, ale tentokrát byl obyčejnej a byla noc. Na obloze zářil měsíc. Nedaleko se ozvalo táhlé vytí. Poplašně jsem sebou škubl. No jo úplněk. Už už jsem chtěl zdrhat, když se ozval křik. A sakra, zřejmě někoho napadli.
Na nic jsemm nečekal a rozeběhl jsem se na pomoc.
Na menším palouku asi pět šest vlkodlaků obklopovalo malého světlovlasého kluka.
Vytáhl jsem hůlku a zamířil k nim.
"Necháte ho vy potvory!" křikl jsem na vlky.
Jaké bylo moje překvapení, když se na mě otočili a tak nějak nejistým pohledem na mě hleděli. Chvíli jsme proti sobě jen tak stáli a pak se vlci pokorně stáhli a zmizeli v lese.
Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou, ale měl jsem důležitější starosti. Ten malý kluk.
Přešel jsem k němu a začal ho klidným hlasem utišovat.
Za chvíli se zklidnil a přestal břečet.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se tiše.
"Randal," pípl a trošku se usmál.
"Já jsem Harry. Fajn Randy, kde bydlíš?"
Ukázal kamsi za les.
Tiše jsem si povzdechl a vytáhl ho na nohy. Tohle bude dlouhá cesta.

A tak jsme se ruka v ruce vydali přes les až kdesi na druhou stranu. Když jsme došli na místo překvapeně jsem zůstal stát.
"Bradavice," vydechl jsem nechápavě.
Randal se na mě tázavě podíval.
"Jaké bradavice? To je náš hrad," usmál se plaše.
"Randy, jak se jmenuje tvůj otec?" zeptal jsem se zamyšleně.
"Godric Nebelvír, proč se ptáš?"
Ztuhle jsem hleděl na hrad před sebou.
Takže voni mě poslali asi tak o dvatisíce let zpátky? No počkej Starej, jestli tě ještě uvidím, tak ti tohle nedaruju. Je to vůbec možné? Právě jsem zachránil svého předka.
V duchu jsem se ušklíbl.
Randy mě zatahal za rukáv.
"Harry! Co se děje?" zeptal se naléhavě.
"Ale nic Randy. Jen jsem se zamyslel," usmál jsem se na něho a vydal se k hradu.
Randy mě následoval. A jak jsem si všiml, nebyl sám.
Nad hlavou mi kroužil sokol.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama