08 O dva tisíce let dříve

9. června 2014 v 15:00 | Paddy |  My Life is Lie

O dva tisíce let dříve

Stanuli jsme před velkými dubovými dveřmi a prošli dovnitř. Randy mě neomylně vedl do Velké Síně. Uvnitř bylo několik lidí. Jako první si nás všimla nějaké tmavovlasá žena.
"Randale!!!" vykřikla a vrhla se k chlapci.
"Kde ses nám toulal uličníku?" zeptal se ho s úsměvem docela sympatický chlápek.
"Zašel jsem trochu moc hluboko do lesa a napadli mě vlkodlaci. Ale pak přišel Harry a řekl jim ať jdou pryč," usmál se Randy a utíkal si sednout ke zbytku osazenstva.
Všichni teď koukali na mě.
"Tys normálně řekl vlkodlakům, ať odejdou a oni tě poslechli?" zeptal se udiveně muž v zeleném rouchu a nechápavě na mě čučel.
"No řekl jsem, aby ho nechali na pokoji a oni chvíli divně koukali a potom fakt odešli," pokrčil jsem rameny a pozoroval ty týpky. Chvíli mezi sebou cosi kutili až ke mě ten sympaťák přišel blíž.
"Nejsi zdejší, že?"
"Nee... vlastně nejsem z této doby. V mé době - asi tak za dvatisíce let - mě zabili, ale oni mě zas poslali zpět na zem. Tak jsem tady," ušklíbl jsem se poněkud nervozně.
Ještě aby mi nevěřili. Ale oni po sobě významně koukli.
"Dobrá. Jak se vůbec jmenuješ?"
"Harry."
"Jen Harry?" podivila se ta žena.
"Přijmení není důležité," pokrčil jsem rameny.
"Jestli se mohu zeptat... stojí tenhle hrad i ve tvém čase?" ozval se dychtivě zeleňák.
"Jseš blbej Sale? Vždyť říkal dvatisíce let! Víš, co to vůbec je?" napomenul ho sympaťák a rychle uhl, protože po něm Sal hodil svůj pohár.
"Godriku já tě varuju! Neříkej mi Sale! Víš, že to nesnáším. Tak mladej, stojí ještě?" otočil se zpět na mě.
"Tož bodejť. Je to nejprestižnější škola na světě," uchechtl jsem se pobaveně.
Gordik na mě vyvalil oči, zatímco Sal se chechtal jak kůň.
"Tak a máš to! A jak se jmenuje?" vyptával jsem dál. To by mě zajímalo, proč tak zaujatě.
"No Bradavice."
Teď se rozesmály obě ženy, zatímco ti dva se mračili až až.
"Říkaly jsme vám, že vás nakonec přehlasujem," usmála se blondýna a po chvíli se na mě otočila.
"Já jsem Helga z Mrzimoru, tohle je Rowena z Havraspáru a tohle....," ukázala na ty dva šašky. Jemně jsem se usmál a dokončil to za ní.
"Godric Nebelvír a Salazar Zmijozel, znám."
Všichni na mě vyvalili oči. co jsem to zas plácnul? Jsem fakticky vůl!
"Ty nás znáš?"
"Jistě, jako zakladatele naší školy vás známe všichni. I když jak tak koukám, některé pověsti nejsou pravdivé," pokýval jsem hlavou.
"A co se o nás tvrdí?"
"No celkově by to sedělo, jen tady o Salovi se říká, že byl protivnej a vybudoval Tajemnou komnatu. Že prej zbrojil proti ostatním a tak dále," mávl jsem rukou.
Vytřeštili na mě oči.
"Náš Sal a mizera? Tak to máte pěkně pomotaný. Ano Komnatu jsme postavili, ale všichni dohromady. Možná trošinku protivnej je, ale my ho máme rádi i tak," usmála se Helga a položila Salovi ruku na rameno.
"Do které koleje chodíš ty?" zeptal se zvědavě Randy.
Ani jsem si nevšiml, že tady ještě je. no nejspíš proto, že zalezl s nějakým psem pod stůl.
"Nebelvír, ale navrhovali mi i Zmijozel," ušklíbl jsem se vesele.
"Tak to jo. víš co? Když jsi mi zachránil syna, co kdybychom tě něčemu přiučili?" zeptal se mě Godric. Nadšeně jsem přikývl. Když už tu budu tvrdnout, tak ať to stojí za to.
O dva roky později
Už dva roky jsem byl se zakladateli. A že to byly superní dva roky. Nejen, že jsem se toho hodně naučil, ale taky jsem tu získal kupu přátel.
Ale nejbližší mi byl kupodivu Salazar.
Sal byl šílenej vtipálek, člověk se musel mít pořád na pozoru, protože když né, skončili jste v baletních šatičkách nebo s kočičím ocasem. Jo spraštěnej Sal je fakticky eso. Svým zpsobem mi připomínal Siriuse.
Godrik byl něco úplně jiného. Ano taky rád vtipkoval, ale většinou to byl právě on, kdo se choval rozumně.
Pak taková Helga - strašně fajnový človíček. Lásky má v sobě na rozdávání a věří v každou dobrou duši. Když potřebujete pomoc, tak za Helgou.
Rowena je oproti ní dračice v pravém slova smyslu. Chvíli nepostojí ,neposedí a i když je těhotná, blbne jako malá. Ale je to věrná kamarádka a laskavá žena.
Malý Randy už celkem vyrostl a začíná se taky leccos přiučovat. Nejspíš bude stejnej lump jako Sal. No budou mi všichni chybět, ale já mám své poslání jinde.
Nakonec přece jen mi dal Starej vědět, kdy a v kolik odjíždím. Takže teď tu stojím ve Velké Síni a loučím se s nima. Bylo to pěkně mokrý loučení, ale už se těším na Olafa, Lupuse, Remuse, Rona.... no prostě všechny tam u mě doma.
Naposled jsme si řekli, "ahoj" a kolem mě se objevil barevný vír světel. Všechno se kolem mě točilo a formovalo.
Když všechno ustalo, stál jsem na louce před Asile. Upravil jsem si podobu a s radostným úsměvem jsem vešel dovnitř. Kupodivu tady bylo všechno v černé barvě a zatím jsem nikoho nepotkal.
Věšel jsem do Hodovního Sálu. Tady bylo narváno k prasknutí, takže si mě nikdo ani nevšiml. Zato já si všiml mojí velké fotografie kolem které bylo plno věnců. Okamžitě jsem si domyslel, co se muselo po mém "odchodu" stát.
Pro mě jsi mrtvý ty tupče!
Ale já žiju!
To se ví, tak jim to řekni.
Vytáhl jsem hůlku a nechal pohřební maškarády zmizet. Všichni se teď na mě otočili.
"Na tý fotce mi to nesluší," uchechtl jsem se a podíval se na Olafa.
Koukal na mě docela vykolejeně. Tož bodejť, když pro něho jsem právě vstal z mrtvých. "To..to...ty ...HARRY!!!!" zařval Lupus a vrhl se ke mě. Div mě ten šašek neumačkal.
"Snad ste si nemysleli, že mě nějakej prďola zabije. Já se jen tak nedám," usmál jsem se na ně.
A pak začala hostina, prej na můj návrat. Do postele jsem se dostal až pozdě v noci.
V nohou se mi vyvalolala zelenooká číča.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama